Svitky od mrtvého moře, počitány jako nejstarší nalezené Biblické knihy jsou naskenovány.
Přes dva tisíce let staré jsou takzvané Svitky od Mrtvého moře, které byly nalezeny teprve v roce 1947. Obsahují zřejmě nejstarší dochované úryvky hebrejské bible, v mnoha ohledech identické s verzí, jakou známe i dnes.
Nyní si je lze prohlédnout online.
Izraelský památkový úřad začal ve spolupráci s Googlem zpřístupňovat digitální verze nejstarších dochovaných úryvků hebrejské bible, které pocházejí z takzvaných Svitků od mrtvého moře. K nalezení jsou na stránkách zřízených Digitální knihovnou Leona Levyho, kde si lze ve vysokém rozlišení prohlédnout například části knih Genesis nebo Deuteronomium.
Většina ze svitků se podle úřadu stoprocentně shoduje s těmi, které známe z dnešního Tanachu (hebrejské bible, tedy spisů, ze kterých se později stal Starý zákon). Staré jsou zhruba dva tisíce let a v temných jeskyních v Kumránu, kde byly nalezeny teprve roku 1947, přežily na papyru jedině díky horkému a suchému klimatu i naprosté absenci světla.
Po druhé světové válce je v jeskyních objevili beduíni, kteří se živili pastevectvím a pašeráctvím. Svůj nález pak prodali syrskému biskupovi, který svitky odnesl odborníkům z Hebrejské univerzity v Jeruzalémě. Ta o nálezu svitků informovala svět v dubnu 1948.
Na jednom ze svitků se zachovaly například první slova z knihy Genesis ("Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi..."), jiný pro změnu uchovává Desatero přikázání, které Mojžíš od Hospodina obdržel na hoře Sinaj.
Zachovaly se také Žalmy nebo starý rukopis knihy Leviticus, napsaný hebrejštinou, která se používala za časů Prvního chrámu (tedy za éry krále Šalomouna, datované okolo roku 970-930 před naším letopočtem).
Kromě toho se mezi svitky nalezly například kožené tfilin, velmi podobné těm, jaké ortodoxní židé nosí dodnes. Jde o modlitební řemínky, které se připevňují na ruku a na hlavu a obsahují svitky s pasážemi z Tóry.
Ne všechny svitky z Kumránu jsou ale biblické. Nalezla se tu i spousta textů, jejichž autorství odborníci přisuzují takzvané skupině Jahad (doslova "společenství"). Některé byly zřejmě části širších náboženských polemik, jiné se naopak zabývají strukturou skupiny.
Na jiných papyrech jsou úřední či osobní záznamy, datující se do doby nepovedeného judejského povstání Šim'ona bar Kochby proti Římanům z let 132-135 našeho letopočtu. Sbírka kromě toho obsahuje i část textů napsaných na kůži nebo pergamentu či dokonce svitek zhotovený z čisté mědi.
Obsah naskenovaných Svitků od mrtvého moře je k nalezení na : Dead sea Scrols digital Library ( klikni zde ).
Zasáhnout v Sýrii?
Ve středu se tvrdilo, že zásah Američanů a Britů v Sýrii je otázkou několika hodin. Ve čtvrtek britská Dolní sněmovna odhlasovala, že Británie se zásahu nezúčastní. V době, kdy píšu tyto řádky, se zatím nic neděje – a já doufám, že k zásahu nedojde.
Slyšel jsem jediný relevantní argument pro zásah, a to od Romana Jocha z Občanského institutu, který ve středu na Radiožurnálu řekl, že zůstane-li použití chemických zbraní nepotrestáno, budou se různí diktátoři méně rozpakovat chemické zbraně použít. Pokud původci zásahu nebudou potrestáni, svět bude skutečně jiný, méně bezpečnější.
Ačkoli Jochův pohled sdílím, vidím jednu okolnost, která i přes validitu onoho argumentu hovoří proti zásahu. Jakkoli nemám o OSN valné mínění a jakkoli nevěřím v dobré úmysly Ruska a Číny, bylo by potrestání Sýrie proti jejich vůli chápáno spíše jako konfrontace Západu a Východu. Tak by tomu rozuměli právě různí diktátoři, schopní a ochotní použít chemické zbraně – a svět by tedy po zásahu bezpečnějším nebyl.
Jinak hovoří všechny argumenty proti zásahu. Uvedu alespoň některé z nich.
a) Války se vedou s cílem zvítězit a porazit nepřítele, nikoli s cílem „uštědřit nepříteli lekci“.
b) Spojené státy a jejich západní spojenci nemají v současné době dostatek vůle a ochoty nasadit se ve zdlouhavé válce. Výsledky v Iráku a Afghánistánu hovoří samy za sebe.
c) Když vypukla druhá válka v zálivu a když Američané porazili Saddáma Husseina, schvaloval jsem jejich akci, protože jsem se domníval, že po odstranění tohoto krvavého diktátora bude umírat méně lidí. Vždyť Saddám Hussein zplynoval tisíce Kurdů – několikanásobně více, než bylo obětí při nedávném použití plynu v Damašku. Nicméně s odstupem mnoha let nezbývá než konstatovat, že jsem se mýlil – v Iráku dnes umírá mnohem více lidí než za Saddáma.
d) V Sýrii proti sobě nestojí „dobří“ proti „zlým“. V Sýrii probíhá občanská válka, a žádný zásah Západu nemůže rozhodnout o jejím jednoznačném vítězi. Zatím všechny zásahy Západu znamenaly utrpení především pro menšinové křesťanské komunity v zemích, kde ještě nějaké zůstaly – ať už šlo o Irák, Egypt nebo Sýrii. Pokud Západ nebude chtít těmto komunitám pomoci – a zatím to nikdy nechtěl – pak jakékoli angažmá jejich situaci jen podstatně zhorší.
e) Ať Západ udělá cokoli, dosáhne pouze toho, že ho část muslimského obyvatelstva bude ještě více nenávidět.
Závěrem: Když Obama nastoupil do úřadu, usiloval o „smíření“ s arabským světem. Jeho podaná ruka byla jednoznačně odmítnuta.
6. března 2011 („Arabové a demokracie“) a 5. 9. 2011 („Cesta k demokracii bude dlouhá“) jsem varoval před přehnanou euforií z tzv. „arabského jara“. Naděje, tehdy vkládané do tohoto společenského pohybu, byly značně naivní. Byly dány především očekáváními, která si někteří Západní intelektuálové a politici promítají do arabského světa, jehož skutečnou realitu tvrdošíjně odmítají vzít na vědomí. Je-li „přání otcem myšlenky“, může to být někdy roztomilé, ale za určitých okolností to může být i tragické.
Konstatuji to nerad, ale Západ v současnosti nemá dostatek ani mravních, ani vojenských, ani žádných jiných sil, aby pomohl ženám a menšinám v islámském světě. Realistické zhodnocení situace je základním předpokladem přemýšlení o nějaké rozumné a smysluplné politice. Bez něj bude zásah v Sýrii jen plácnutím do vody. Bohužel, budou při něm umírat další lidé.
D.Drápal 30. srpna 2013
K vývoji v Egyptě
Když armáda sesadila egyptského prezidenta Mursího, vláda Spojených států vyjádřila nesouhlas a znepokojení. Mursí prý získal mandát ve svobodných volbách a armáda by měla respektovat demokratické procesy.
Domnívám se, že o regulérnosti egyptských prezidentských voleb by se dalo s úspěchem pochybovat. Přesto lituji, že Mursí, jenž reprezentuje muslimské bratrstvo, skončil tak brzy.
Vládl příliš krátce na to, aby se dokázal dostatečně zdiskreditovat. Kdyby zůstal u moci o rok či dva déle, patrně by měl mnohem méně stoupenců, než má nyní. Vláda islamistů znamená prakticky vždy ekonomickou katastrofu – s důležitou výjimkou Turecka.
Západní státy jsou ochotny za určitých okolností muslimské bratrstvo podporovat, což považuji za velkou chybu. Za stejnou chybu, jakou byla podpora či snaha o spolupráci s nacismem nebo komunismem. Islamismus je totiž zhoubná ideologie (své kritiky naléhavě prosím, aby si všimli, že nekladu rovnítko mezi islám a islamismus). Pokud budeme s islamisty jakýmkoli způsobem spolupracovat, zrazujeme všechny menšiny v jednotlivých zemích, zrazujeme všechny sekularisty a skutečné demokraty, a především házíme přes palubu všechny ženy a dívky.
Některým politikům a zejména západním intelektuálům se v padesátých a šedesátých letech minulého století zdálo, že budou-li spolupracovat s komunisty, komunisté se nakonec „umoudří“ a postupně se z nich stanou demokraté. Dnes podléhají ve vztahu k islamistům stejnému omylu jako tehdy.
Přitom už od třicátých let minulého století se vědělo, co je Stalin zač. Nebylo tomu tak, že by zprávy o gulagu na Západ vůbec nepronikly. Kdo chtěl vědět, věděl, kdo chtěl rozumět, rozuměl. Mnozí nechtěli. Kdo chce dnes vědět, jak se žije koptským křesťanům v Egyptě nebo různým křesťanským komunitám v Sýrii, má možnost si to zjistit.
Chápu, že Západ nemá ani vojenskou, ani morální sílu, aby zvrátil situaci v Afghánistánu. Vše směřuje k tomu, že dívky budou v této zemi zbaveny možnosti chodit byť i jen do základních škol. Úděl desítek milionů žen a dívek v Afghánistánu a Pákistánu a dalších zemích, kde již jsou nebo brzy budou u moci islamisté, je velice krušný a bude ještě krušnější. Nemyslím si, že s tím můžeme v současnosti něco udělat. Co bychom ale mohli a měli, je nazývat věci pravými jmény. Západ nikdy neměl dostatečnou vůli a motivaci v Afghánistánu zvítězit, a podle toho, jak byly rozdány karty v době invaze po roce 2001, to patrně ani nešlo. Dnes Západ neudělá pro sekularisty v arabských zemích nic víc, než udělal pro Maďary v roce 1956 a Čechy a Slováky v roce 1968 – tedy poskytne některým uprchlíkům azyl. Popravdě řečeno, víc ani udělat nemůže. Dobré je, že v nich alespoň nevzbuzuje falešné naděje, které vzbuzoval v Maďarech před revolucí a během revoluce v roce 1956.
Má ještě někdo pocit, že Libye je na tom dnes lépe, než byla za Kaddáfího? Proč se tedy některé západní vlády chtějí angažovat v Sýrii? Lze o některé z bojujících stran říci, že jsou to menší hrdlořezové, než jejich oponenti?
Místo aby Spojené státy a Evropská unie posilovaly rebely v Sýrii, měly by alespoň přestat oslabovat jedinou funkční demokracii na Blízkém Východě, tedy Izrael.
V Egyptě čekejme humanitární katastrofu. Egypt, kdysi obilnice Římské říše, dnes dováží 70 procent potravin pro své obyvatele. Jeho ekonomické parametry se neustále zhoršují a Mursí během své vlády neudělal nic, co by tento sešup dolů zastavilo. Otázka je, zda s tím bude ochotná – a schopná – něco udělat nyní (a ve skutečnosti vlastně vždycky od pádu monarchie) vládnoucí egyptská armáda. Nechce-li se Západ obrátit k Egyptu zády, měli by politici promýšlet, co by se dalo realisticky dělat, místo aby házeli klacky pod nohy Izraelcům, kteří již dostatečně prokázali, že rozkvést může i pustina.
Dan Drápal
1. srpna 2013
Jak je stará naše Země?
Mnozí vycházejí z toho, že Země je stará miliony či miliardy let. Takové myšlení je základem pro evoluční teorie. Je to v souladu s pravdou? Tento článek se bude snažit odpovědět na tyto mnohé otázky.
Od dob sčítání obyvatelstva je nárůst populace stabilní. Dnešních šest miliard nás vrací nazpět o 4 400 let. Tak dlouho trvalo osmi lidem po potopě, aby se rozmnožili do dnešních šesti miliard. Jestliže by naši planetu obývali lidé již miliony let, pak by jich bylo dnes 150 000 na metr čtvereční.
Planety ztrácí teplo. Kdyby povstaly před miliardami let, neměly by dnes uvnitř žádné teplo. Saturn ztrácí své prsteny, které se od něho pozvolna vzdalují. Kdyby planeta už existovala miliony let, hmota jeho prstenů by se vytratila. Na Měsíci se usazuje kosmický prach a to za 10 000 let 3 cm. Avšak kosmonauti tam nalezli jen vrstvu 1,5 cm; tedy přesně tolik, kolik by mohl člověk očekávat za 6 000 let.
Přitom se Měsíc pomalu od naší Země vzdaluje. Jestliže by byl miliony let starý, musel by být na počátku docela blízko u Země. Taková blízkost by však způsobila dvakrát za den úplné zatopení všeho živého.
Magnetické pole Země slábne. Kdybychom připustili alespoň přibližné stáří Země podle evolucionistů, nebylo by dnes žádné magnetické pole. Rotace Země se zmenšuje o jednu tisícinu sekundy za den. Před miliardou let by musela mít tak velkou rotaci, že by odstředivá síla vymrštila do kosmického prostoru všechnu zemskou a vodní plochu.
Nafta je v zemi pod obrovským tlakem. Hornina, kde se nachází, je pórovitá. Kdyby tam byla již miliony let, pak by se již dávno vypařila.
Obsah soli v moři je dnes 3,8 %. Podle výpočtu se mohla dostat sůl do moře před 6 000 lety. Jinak by musel být procentuální obsah daleko vyšší. Oblíbeným "důkazem" pro stáří Země jsou pro evolucionisty krápníky v jeskyních. V podzemí Lincolnova pomníku jsou krápníky, které vyrostly do výše 1 metru za necelých 100 let.
Nejstaršími rostlinami jsou ostnaté pinie a korálové útesy. Mají stáří přibližně 4500 let. Je-li Země stará miliony let, proč neexistují starší rostliny?
Převzato z Wort zur Zeit, 6/2003,
Neues Leben
Křesťanství a okultismus
Chtěli byste například, aby Vás ze spánku budily všelijaké potvory? Není snadnější cesty než se zaplést do okultismu. Že nevíte, co je to okultismus? Okultismus je odvozen od latinského slova occultus – skrytý. Je to vlastně snaha o spojení s neviditelným (duchovním) světem a o využití získaných schopností a informací ve svůj prospěch. Jsou dvě možnosti, jak získat spojení s duchovním světem. První, správná volba, je začít žít život s Bohem (který je též duch). Pokud se někdo „obrátí“ a přijme odpuštění hříchů skrze Ježíše Krista, Bůh obživí ducha tohoto člověka. Tím je umožněna komunikace s Bohem. Druhá, nesprávná volba, je možnost získat spojení s duchovním světem skrze Satana a jeho pomocníky – démony.
Toto nesprávné spojení může být navázáno i zcela neúmyslně, pouze z důvodu neznalosti. Pokusím se Vám uvést příklady, nikoli však vyčerpávající seznam. Z praktik, které se často objevují v současnosti bych chtěl upozornit zvláště na tyto: Spiritistické seance – vyvolávání duchů, jakákoli forma věštění, léčení „energií“ nebo tzv. životním magnetismem, Transcedentální meditace a jí podobné, autogenní trénink, Silvova metoda, hypnóza a autohypnóza, „proutkaření“, zjišťování informací pomocí virgule, prstýnků na niti apod., telepatie, telekineze, jasnovidnost, levitace, koncentrování a využívání „energie“ – či, kundalini, čakry apod., stavy změněného vědomí – např. pomocí halucinogenů či jiných drog, opakované stavy těžké opilosti, tzv. astrální cestování ad. Na prvním místě je samozřejmě satanismus – uctívání a vzývání Satana. Dále bych chtěl varovat před akupunkturou, homeopatií, ale i např. před „tvrdou“ metalovou hudbou. Jako nebezpečnou oblast vidím i počítačové hry, kde se nachází „magické“ ornamenty a symboly – hry ve stylu DOOM, BLOOD atd.
Snad se Vám bude zdát tento výčet přehnaný, ale ujišťuji Vás, že ani zdaleka není a ani nemůže být úplný. Tyto praktiky jsou velice spolehlivou cestou do duchovního světa, nikoli však cestou k Bohu!
Okultismus – osobní svědectví
Milý čtenáři, tento článek si, prosím, přečti celý, protože jinak nemusí být vystiženo jeho hlavní poselství: nebezpečí okultismu (holotropního dýchání, vyvolávání duchů, meditace, věštění, psychotroniky, …), které zpočátku vypadá lákavě, Tě připraví o Boží požehnání, Boží přítomnost a Ježíšův pokoj v Tvém srdci. Hlavním cílem duchovní bytosti, která okultismu vévodí, je odvést Tě od Ježíše Krista a tím i od spasení. O tom vypovídá mimo jiné i toto svědectví.
Abych dlouho nezdržoval, půjdu rovnou k tomu, co je pro dané téma podstatné. Na střední škole (bylo mi asi 16 let) jsem se zapletl do okultismu. Občas pro nás na internátě pořádali nějakou přednášku. Pro mne zajímavé téma byla tehdy velice módní – psychotronika. V té době jsem toho o psychotronice věděl jen to, že se někteří lidé snaží využívat „skrytých sil v člověku“. Docela se mi líbila představa, jak na dálku pohybuji různými předměty, domlouvám se telepaticky s jinou osobou, léčím lidi apod. Na přednášku přišel muž mající okolo 35 let a to, co říkal mne docela uchvátilo. Mluvil o tom, že každý člověk má tyto schopnosti v sobě, stačí je jen uvolnit a rozvinout. Tenhle mladík předvedl i několik zajímavých kousků, aby bylo vidět, že to myslí vážně. Vzal si například od spolužáků cigaretu, dal ji do papíru, aby jim ji neumazal, a asi 10 minut ji jen tak držel v ruce a normálně se s námi dál bavil. Pak jim jí vrátil a řekl, ať ji zkusí vykouřit. Asi 5 kluků to zkusilo a vrátili se s tím, že to nejde, že je hrozná. Úplně jí změnil chuť.
To byla asi rozhodující chvíle pro další směr mého života. S tímto mužem jsem se ještě několikrát osobně setkal, jednou mne pozval i k sobě domů. Stal jsem se svědkem toho, jak na něj jeho žena řve. Jeho schopnosti mu zjevně nepomohly k šťastnému manželství. Nechal jsem si od něj vysvětlit všechno, co mne zajímalo, a tak nějak jsem se s ním rozloučil. O psychotronice (nebo chcete-li parapsychologii) jsem přečetl snad vše, co u nás o ní kdy vyšlo. Chtěl jsem umět to, co on, a pokud možno ještě více. Začal jsem zkoušet zacházet s proutkem a kyvadlem, ale nefungovalo to. Byl jsem hodně tvrdohlavý, a tak jsem se nevzdával. Za nějakou dobu začal proutek ukazovat. Bylo to velice zvláštní – proutek ukazoval nejen kudy vedou podzemní prameny, ale i místo, kde je třeba kopat studnu, ukazoval kabely, trubky, ale i např. směr, kde je hledaná osoba, ztracená nebo schovaná věc apod. Prostě odpovídal na otázky. Odpovědi nebyly vždy stoprocentní, ale výsledky byly velice uspokojivé, zvláště pak na začátku.
Později jsem se učil zacházet s „ENERGIÍ“. Naučil jsem se ji ovládat tak, že jsem mohl například rukou přerazit betonovou chodníkovou desku (0,5m/0,5m), ale také „léčit“ sebe nebo někoho jiného a další kousky, o kterých se raději ani nebudu rozepisovat. Jediný, komu moje léčba nepomáhala, byla moje babička, která byla věřící. Proč jsem se snažil marně jsem pochopil až před pár lety, když už jsem sám žil s Bohem. Babičku Bůh před mým působením ochránil. Jinak lidé pocítili úlevu již po pár vteřinách a často se jejich problém už nikdy nevrátil. Bylo to velice vzrušující – vidět např. ženu, které po cca 3 minutách působení úplně zmizely problémy s ledvinami. Předtím měla velice časté ledvinové koliky a 3 roky bezvýsledně navštěvovala doktory. Podobných příhod bylo víc, ale nechci tady dělat reklamu okultismu.
Viděl jsem v tom smysl života. Protože se u mne projevovaly jasnovidné schopnosti, chtěl jsem se dát do služeb policie – objasňování zločinů apod. Mohl jsem jít přesně po stopě jakéhokoli člověka, pokud jsem věděl víc podrobností o místě, času a okolnostech třeba měsíc po události. Byl jsem spokojen se svým životem i se sebou samým.
Na vojně jsem se (dodnes si nejsem schopen vzpomenout jak) dostal ke křesťanům, konkrétně do Církve bratrské v Klatovech. Vysvětlili mi, že schopnosti, které mám, nejsou od Boha, a že bych se jich měl vzdát. Udělal jsem to – a světe div se! – ony zmizely. Z těch lidí vyzařoval podivuhodný klid a já chtěl poznat toho Boha, o kterém mluvili a z kterého se radovali. Poprosil jsem Boha, aby mi odpustil moje hříchy a přijal mne. Ze zbytku vojny si pamatuji jen to, že mi bylo nádherně jako nikdy předtím. Hltal jsem Bibli a debatoval o Ježíšovi a o tom, co prožívám, se svými spolubojovníky. Několik z nich začalo číst Bibli také a další snad poprvé v životě přemýšleli o Bohu. Prožíval jsem hluboký pokoj, jaký jsem si předtím ani nedokázal představit. Nedokáže to pochopit nikdo, kdo se nesetkal s Ježíšem a nepřijal Jeho odpuštění. Ne – nikdy jsem Ježíše neviděl, ale měl jsem Jeho pokoj. Pokoj, který slíbil těm, kteří uvěří. Po vojně jsem se svou vírou zůstal sám. Nevstoupil jsem do žádného sboru. Ke katolíkům jsem jít nechtěl, jiný sbor v okolí nebyl a já si myslel, že všechno zvládnu sám. V práci jsem vášnivě diskutoval s kolegy a v životě jsem se snažil žít s Bohem. Dokud se mi smáli ostatní, nic jsem si z toho nedělal. Asi po roce jsem však přijal za svou myšlenku, že to už s tím Ježíšem přeháním a že se ze mne stává fanatik. Přišli lidé, že potřebují najít pramen na studnu, uzdravit apod., a už jsem v tom zase lítal.
Vrátila se mi část bývalých schopností a o Boha jsem se přestal zajímat. Předtím jsem však o Bohu stačil říci bratrovi, který kupodivu uvěřil. Po několika letech mne jeho modlitby a samozřejmě i modlitby dalších přivedli nazpět. Jednoho dne – právě v době, kdy se za mne začali modlit – jsem si „z ničeho nic“ otevřel Bibli a začal znovu hledat Boha. Návrat k Bohu už nebyl tak jednoduchý jako poprvé. Pro Satana (ďábla) je okultismus – psychotronika – přímým pozváním a nehodlá nikoho propustit bez boje. Poprvé se to obešlo bez větších problémů, nyní to bylo jinak. V noci mne začaly budit různé duchovní bytosti – démoni – a útoky na myšlenky a hlavně na pocity od té doby snad ještě nepřestaly. To, co jsem zde napsal, vypadá spíše jako nějaká reklama na okultismus. Mým přáním není k okultismu lidi přivést, ale varovat je před jakoukoli jeho formou. Následků okultismu si pravděpodobně nevšimne nikdo, kdo je v jeho zajetí. Sám jsem si je uvědomil až po svém obrácení k Bohu. V době, kdy jsem se věnoval psychotronice, u mne došlo k velkému snížení mentálních schopností a co je ještě horší – ke ztrátě citu. Psychologie tento stav nazývá „kamenným srdcem“. Bylo mi např. úplně jedno, co se stane i s mými nejbližšími. Nic se mne nedokázalo dotknout. Jako bych měl opravdu kamenné srdce. Bůh ve svém Slově – Bibli – říká, že odstraní z těla člověka srdce kamenné a dá mu srdce z masa (EZECHIEL 11,19). Přesně to také udělal, když jsem odpověděl na Jeho nabídku smíření. Snad poprvé v životě se mi při čtení knih či rozjímání spustily slzy dojetí. Tohle už nebyl ten „starý“ Libor. Ani jsem pořádně nechápal, co se děje, jen jsem tušil, že se stávám opět člověkem, který je schopen citů. I když ta změna byla ohromná a nepřehlédnutelná, oblast citů a pocitů i nadále zůstává mou problémovou oblastí. Dalším skutečně velkým problémem je pýcha. Každý, kdo se „namočí“ do okultismu a získá mimořádné schopnosti, má pocit, že dokáže vše díky své pevné vůli a svým schopnostem. Opak je pravdou. Člověk, který spoléhá jen sám na sebe, nedokáže udělat prakticky nic, co by mělo „věčnou“ hodnotu. Pokud okultista někoho „uzdraví“, velice danému člověku ublíží, neboť ho dostane do vlivu démonů. Ač to bude možná znít divně, pro toho člověka by bylo lepší, kdyby zůstal nemocen. Ještě zpátky k pýše: celý ten pocit neomezených možností a schopností je také jenom lež. Jednou po modlitbách za zpřetrhání pout s okultismem zmizela na čas moje pýcha. Tehdy jsem pochopil, jak falešný obrázek jsem o sobě měl.
Pýcha byla důvodem Satanova pádu, důvodem pádu prvních lidí a je hlavním důvodem, který brání lidem v obrácení se k Bohu. Je to Satanova hlavní a nejspolehlivější zbraň. Nepotřebuje ani moc velkou představivost. Na to, aby lidi udržel od živého Boha, mu stačí pouhé tři techniky – pýcha, lež a zastrašování.
Chci Vás varovat před takovými falešnými náboženstvími jako je ! NEW AGE ! Je to hnutí, které tvrdí, že my sami jsme bohové. Poznáváte zde Satanovu techniku – pýchu a lež?
Za těch několik let, co jsem se snažil žít s Bohem, jsem pochopil, že Bible je skutečně plně inspirovaná od Boha – je Božím slovem. Dále jsem poznal, že Ježíš je pravý Bůh, a že za svým Slovem stojí. On zůstává věrný, i když jsme my nevěrní. Ježíš je stejný jako před 2000 lety. On se nezměnil. Stále chce dělat a dělá stejné zázraky jako kdysi. Za tu krátkou dobu, co jsem se Jej snažil následovat, jsem zažil a viděl několik „zázračných“ vysvobození ze závislostí, uzdravení tělesných a hlavně duševních, vyslyšených modliteb a splněných zaslíbení. Já sám jsem prožil vysvobození, uzdravení a další jmenované věci. Dosud však mám problém např. s vděčností vůči Bohu, nechutí do života a chybějící radostí z něj.
Čím více se poddáte Bohu, tím více si Vás bude moci použít. Bude to velké dobrodružství, kdy často nebudete vědět, jak přesně dopadne, ale budete jej prožívat s jistotou, že Bůh má všechno pevně v rukou. Nemohu Vám zaručit, že Bůh vyslyší každou Vaší modlitbu, ale můžete se spolehnout na to, že splní vše, co zaslíbil. A Bible je plná zaslíbení!
zdroj: http://www.oase.estranky.cz/clanky/zivotni-pribehy/libor_-krestanstvi-a-okultismus
Homosexualita v Bibli
Homosexualita je v Písmu prvně zmíněna nikoli v Mojžíšově zákoně, nýbrž v příběhu Sodomy, hned v první biblické knize Genesis (19,1-13). Podle tohoto příběhu chtěli sodomští muži znásilnit hosty (anděly), kteří vstoupili do Lotova domu.
Použitá slova „vyveď je k nám, ať je poznáme!“ nepochybně svědčí o záměru mít s těmito muži homosexuální styk – nemělo-li jít přímo o znásilnění. Když Lot těmto mužům nevyhověl, mimo jiné řekli: „…troufá si nás soudit!“ (v. 9). Tito muži si byli vědomi, že jednají nemorálně – sami hovoří o souzení. U lidí propadlých zvrácenosti není neobvyklá agresivita vůči ostatním, kteří se na jejich hříchu odmítají podílet, a obviňování ze sudičství či zákonictví.
Důležité je všimnout si, že hříchu propadla celá sodomská společnost. Útok na Lotův dům podnikli „muži Sodomy, mládenci i starci, všechen lid bez výjimky…“ (v. 4).
Křesťanští apologetové homosexuality zpochybňují, že slovo „poznat“ (v. 5) má sexuální význam. Upozorňují, že z mnoha výskytů v Písmu lze tento sexuální význam doložit jen v deseti případech. Proto dané slovo chápou stejně, jako ho dnes chápeme my. Sodomští muži prý považovali Lotovy hosty za vyzvědače a chtěli jen zjistit, co jsou zač.
Tato argumentace ale není přesvědčivá. Právě v knize Genesis, z níž je vzat tento příběh, nacházíme místa, v níž má sloveso „poznat“ jednoznačně sexuální kontext.
Křesťanští apologetové homosexuality rovněž upozorňují na jeden verš z proroka Ezechiele: „Hle, toto byla nepravost tvé sestry Sodomy; pýcha, sytost chleba a sebejistý klid, který měla i se svými dcerami. Ale ruku utištěného ubožáka neposilovala.“ (Ez 16,49 ČEP). Zde je jako hřích Sodomy označena „pýcha, sytost chleba a sebejistý klid“, nikoli tedy nějaké hříchy sexuální. Ovšem nepřipomíná vám tato charakteristika dnešní dobu, v níž rovněž kvetou nejrůznější sexuální hříchy? Jsem přesvědčen, že tvrdit, že homosexualita nehrála při soudu nad Sodomou žádnou roli, je scestné. Stejně scestné ovšem je tvrzení, že Sodoma byla souzena jen a právě kvůli homosexualitě. Dle mého názoru šlo o celkový úpadek společnosti – zvrácená sexualita byla pouze jedním z příznaků tohoto úpadku.
Že šlo o sexuální hříchy, nám potvrzuje i krátká novozákonní epištola Judova. V ní čteme: „Podobně jako oni i Sodoma, Gomora a okolní města se oddaly smilstvu, propadly zvrhlosti…“ (v. 7). Jistě, přímo homosexualita zde není zmíněna, nicméně obecněji se zde mluví o sexuálních hříších. Nešlo tedy „jen“ o pýchu a sebejistotu.
Podobný příběh o společenském úpadku nacházíme v 19. kapitole knihy Soudců. Místem úpadku je benjamínské městečko Gibea, jehož obyvatelé chtěli zneužít pocestného, který nalezl útočiště v domě jednoho starce. Muži z Gibeje se chovají podobně jako muži ze Sodomy: „…muži toho města, ničemníci, obklíčili dům, tloukli na dveře a volali na starce, vlastníka domu: Vyveď toho muže, který přišel do tvého domu, ať ho poznáme“ (Sd 19,22).
V obou těchto případech se hřích homosexuálního jednání pojí s porušením zásady pohostinnosti.
První zmínku o homosexualitě v Mojžíšově zákoně nacházíme v knize Leviticus: „S mužem nebudeš souložit jako se souloží s ženou; je to ohavnost“ (Lv 18,22). Toto místo nelze označit jinak než jako striktní zákaz.
Zákaz homosexuality je jedním z více zákazů, obsažených v 18. kapitole Levitiku. Lze říci, že celá tato kapitola je věnována sexuální etice.
Zcela jednoznačné je i slovo z Lv 20,13: „Kdyby muž souložil s mužem jako se souloží s ženou, oba spáchali ohavnost; jistě budou usmrceni, jejich krev je na nich.“
Podobně jako mnoho jiných ustanovení v Zákoně není tento zákaz nějak specificky zdůvodněn. Nicméně je spolu s ostatními zákazy (např. incestu nebo sexuálního styku se zvířetem) uveden do historické souvislosti:
Neposkvrníte se žádnou z těchto věcí, neboť všemi těmito věcmi se poskvrňovaly národy, které před vámi vyháním ... Vy však zachovávejte má ustanovení a má nařízení a nepáchejte nic z těchto ohavností – ani domorodec, ani příchozí, který pobývá uprostřed vás. Neboť všechny tyto ohavnosti páchali lidé země, kteří byli před vámi, a země se poskvrnila (Lv 18,24-27).
Apologetové homosexuality, kteří se považují za křesťany, někdy vidí homosexuální vztah v přátelství mezi Davidem a Saulovým synem Jónatanem, s nímž se setkáváme v 1. Samuelově 18-20 a ve 2. Samuelově 1. Verš, na nějž se odvolávají snad nejvíce, je 2S 1,26, zachycující Davidova slova po Jónatanově smrti: „Tvá láska byla pro mě podivuhodnější nežli láska žen.“
Osobně považuji tato slova za básnické vyjádření, nikoli za doklad homosexuálního vztahu. Toto chápání vidím jako kompatibilní se zbytkem Písma; pokud by David skutečně měl na mysli homosexuální vztah, bylo by na proponentech této hypotézy, aby vysvětlili, jak se snáší s jednoznačným svědectvím Písem. Kromě toho by bylo těžko prohlašovat krále Davida za homosexuála už z toho důvodu, že pociťoval sexuální pokušení při pohledu na Batšebu (2S 11,2). Tomuto pokušení dokonce podlehl.
Jednou z možností, jak tento starozákonní text „hodit do autu“, je říci, že Starý zákon přece zakazuje například i pojídání vepřového nebo mořských plodů. To vše je přece dávno překonáno, a proto nemusíme brát vážně ani starozákonní text o homosexualitě. Proto je dobré se tímto textem ani nezabývat.
Problém s homosexualitou v Písmu je ale v tom, že na rozdíl od jezení vepřového, kterým se takový apoštol Pavel skutečně nezdržuje a nabádá nás, abychom se jím nezdržovali ani my, v této věci hovoří podobně jako Starý zákon: „Což nevíte, že nespravedliví nedostanou do dědictví Boží království? Nemylte se! Ani smilníci ani modláři, cizoložníci, rozkošníci ani lidé praktikující homosexualitu, zloději ani chamtivci, opilci, utrhači ani lupiči nebudou dědici Božího království“ (1K 6,9-10).
Nyní se vraťme k novozákonnímu textu z 1. Korintským 6. Výraz, který je v Českém studijním překladu přeložen jako „lidé praktikující homosexualitu“, zní v řečtině arsenokoitai. Není zcela jasné, zda bylo někdy před Pavlem použito – v literatuře se vyskytuje velmi zřídka. Nicméně i za předpokladu, že ho vymyslel apoštol Pavel, nás dle mého názoru nenechává na pochybách, co znamená: arsén znamená „muž“ (ve smyslu „samec“), pokud jde o substantivum, a „mužský“ či „samčí“, pokud jde o adjektivum. Slovo koitos se vžilo ve své polatinštělé podobě koitus jako označení soulože. Jelikož těžko předpokládat, že Pavel má na mysli soulož ženy a muže, je více než logické, že mluví o souloži muže s mužem. Obávám se, že pokud někdo tvrdí, že to patrně znamená něco jiného, chce si usnadnit situaci a přeje si, aby to znamenalo něco jiného. Tvrdit, že Pavel neměl na mysli homosexuální styk, by nám sice usnadnilo situaci, problém by byl elegantně vyřešen, ale jsem přesvědčen, že nikoli pravdivě.
Slovu arsenokoitai předchází slovo malakoi. To má velice široký význam. Základní význam je „měkký“; toto slovo se ale používá v řadě významů odvozených. Může znamenat i (morálně nebo intelektuálně) „slabý“, ale i „zženštilý“. Stejné slovo používá Pavel ještě jednou, a sice v 1. Timoteovi 1,10. Pro souvislost cituji od 9. do 11. verše:
Zákon není dán pro spravedlivého, nýbrž pro … pro otcovrahy a matkovrahy, pro vrahy vůbec, smilníky, lidi praktikující homosexualitu, únosce, lháře, křivopřísežníky, a co ještě jiného se příčí zdravému učení podle evangelia …
Žádný ze starozákonních ani novozákonních textů nevysvětluje, proč je homosexualita špatná. Je evidentní, že pro Boží lid je nepřijatelná. Existuje jediný biblický text, který homosexualitu zařazuje do širších souvislostí. Jde o novozákonní text z Pavlova listu Římanům:
Ačkoli poznali Boha, neoslavili ho jako Boha ani mu neprojevili vděčnost, nýbrž upadli ve svých myšlenkách do marnosti a jejich nerozumné srdce se ocitlo ve tmě. Tvrdí, že jsou moudří, ale stali se blázny… Proto je Bůh skrze žádosti jejich srdcí vydal do nečistoty, aby navzájem zneuctívali svá těla; vyměnili Boží pravdu za lež, kořili se a sloužili tvorstvu více než Stvořiteli, jenž je požehnaný na věky. Amen. Proto je Bůh vydal do potupných vášní. Jejich ženy vyměnily přirozený styk za nepřirozený a stejně i muži zanechali přirozeného styku s ženou a ve své touze se rozpálili jeden k druhému, muži s muži páchají hanebnost a sami na sobě dostávají zaslouženou odplatu za svoje poblouzení. (1,21-27)
Na počátku je neochota vzít vážně Boha. Prvním hříchem, který zde Pavel jmenuje jako důsledek této neochoty, je nevděčnost (v. 21). Důsledkem odmítnutí Boha je modloslužba. (Člověk vlastně nemá možnost neuctívat nic. Vždycky je pro něj něco nejvyšší hodnotou. Není-li to Bůh, musí to být modla. A je druhotné, zda si to člověk uvědomuje či neuvědomuje.) Jakmile ovšem člověk uctívá stvoření místo stvořitele, ztrácí morální měřítka a zvrácenosti mu postupně začnou připadat jako normální. Proto nám připadá normální zabíjení nenarozených dětí, a pokud se vývoj společnosti bude pohybovat po dosavadní trajektorii, je otázkou několika desetiletí, kdy nám začne připadat normální zabíjení starých lidí.
Rozdíl mezi starozákonním a novozákonním přístupem
V postoji k homosexualitě jako takové nevidím sebemenší rozdíl mezi Starým a Novým zákonem. Homosexuální jednání bylo pro Boží lid nepřijatelné v době Mojžíšově a bylo pro něj nepřijatelné i v době Ježíšově.
Rozdíl je ovšem v přístupu k hříšníkovi. Zatímco pod Starým zákonem čekala hříšníka smrt, pod Novým zákonem je mu nabídnut nový život. Hříšníky již nemáme přivádět k popravčímu kůlu, ale ke Kristovu kříži, kde se mohou setkat s milostí a odpuštěním. Proto křesťan nemůže přitakat popravám homosexuálů v muslimských zemích nebo v některých zemích Afriky.
Liberální křesťan, který si z Bible vybere, co se mu líbí, s biblickými texty problém mít nebude. Jednoduše prohlásí, že Pavel zde byl poplatný své době a sdílel její předsudky, které my už sdílet nemusíme. Křesťan, který bere Písmo vážněji, se může pokusit pomoci si tvrzením, že není jasné, co Pavel vlastně mínil; dle mého názoru tudy cesta také nevede. Obávám se, že Písmo v 1K 6,9-10 opravdu říká, co tam jasně stojí psáno: Že lidé praktikující homosexualitu nebudou dědici Božího království. (Není tam nic o tom, že se to týká jen těch, kdo „praktikují homosexualitu bez lásky“.) Podobně Boží království nezdědí cizoložníci nebo chamtivci. Nebo opilci. Nebo to těmto lidem také nějak změkčíme, případně vymyslíme, že opilec vlastně není opilec, a není moc jasné, koho zde apoštol Pavel mínil?
Chápu problém, který lidé s tímto textem mají. Svým způsobem ho mám také. Jak sladit tento text s evangeliem o milostivém Bohu, který se k nám sklání v Ježíši Kristu a nabízí nám zdarma spásu? Pokud zde cítíme napětí, cítíme ho právem.
Určité řešení nacházím v evangelijní perikopě o bohatém mládenci. Tam čteme: „Opět vám pravím, je snadnější, aby velbloud prošel uchem jehly, než aby bohatý vešel do Božího království.“ Když to učedníci uslyšeli, byli velice ohromeni a říkali: „Kdo tedy může být zachráněn?“ Ježíš na ně pohleděl a řekl jim: „U lidí je to nemožné, ale u Boha je možné všechno“ (Mt 19,24-26).
Pokud se nějaký cizoložník nebo opilec dá Pavlovým textem pohnout k pokání nebo pokud na něj padne Boží bázeň, bude to jen dobře. Pokud se nějaký cizoložník nebo opilec upřímně obrátí na Krista, věřím, že v tom okamžiku pozbývá identity cizoložníka nebo opilce. A domnívám se, že totéž platí i pro homosexuály.
Závěrem se pokusím o krátké shrnutí. Dle mého názoru vydává Bible dostatečně jasné svědectví o tom, že Božím řádem je heterosexuální manželství. Biblický postoj k homosexualitě není záležitostí proměnlivé lidské kultury, nýbrž právě Božího řádu.
D.Drápal
Proč se lidé zadlužují
V minulém článku o konzervativní etice, nazvané Peníze a dluhy, jsem varoval před životem na dluh, a krátce jsem se vyjádřil k otázce, za jakých okolností je dluh přípustný.
Dnes se budu věnovat otázce, proč se někteří lidé zadlužují, ačkoli obecně vědí, že by se zadlužovat neměli.
Vidím tři základní důvody. Prvním je neschopnost správně hospodařit, druhým je náročivost a třetím jsou vnější okolnosti. Chtějí-li se lidé vymanit z dluhů, pak musí nejprve zvážit, co je do jejich nešťastné situace dostalo. Pokud si nestanoví správnou diagnózu, těžko budou schopni zvolit správnou léčbu.
Nejprve jsem zmínil neschopnost správně hospodařit. Tento důvod bychom snad mohli ještě podrobněji klasifikovat. Může se jednat o neschopnost či neochotu odpovědně jednat obecně, nebo o neschopnost správně nakládat s financemi (za předpokladu, že v jiných oblastech člověk odpovědně jednat schopen je).
Pokud se jedná o obecnou nezodpovědnost, která se neprojevuje pouze ve finančním hospodaření, ale i v mezilidských vztazích nebo vztazích k vlastnímu tělu, případně v dalších oblastech, pak jsou vyhlídky na zlepšení v oblasti financí v podstatě mizivé. Takový člověk je totiž soběstředný a na druhých lidech mu příliš nezáleží. Projevuje se to nedodržováním daného slova, chozením pozdě na sjednané schůzky, lajdáckou prací, sobeckým jednáním ve vztazích (druzí jsou pro takového člověka pouze prostředkem vlastního uspokojení) a snahu o bezprostřední uspokojení momentálních tužeb, projevující se například přejídáním, alkoholismem apod. O sobeckém člověku se nedá říci, že by měl rád jen sám sebe; to, že si často ničí zdraví, dokazuje, že příliš lásky k sobě samotnému nemá. Chybí mu prostě jak životní cíl, kvůli kterému by byl ochoten něco obětovat, tak sebeovládání. (Podotýkám ovšem, že obráceně to neplatí: Zdaleka ne všichni sobečtí lidé jsou špatnými hospodáři.)
Pokud je dělání dluhů výrazem celkové nespolehlivosti daného člověka a jeho neschopnosti ovládat se, nepomůže nic než konverze a pokání. To jsou nesmírně důležitá témata, nicméně přesahují rámec tohoto článku.
Někteří lidé jednají v mnoha oblastech svého života poměrně zodpovědně, ale nedokáží správně hospodařit. Mít finance pod kontrolou je poměrně jednoduché – naučit se to je snazší, než se naučit cizí jazyk, a řekl bych dokonce, že je to snazší než zvládnout český pravopis. Ale i v této oblasti platí, že žádný učený z nebe nespadl. Pokud člověka nenaučili správnému hospodaření jeho rodiče a pokud s ním má trvalé potíže, měl by si najít přítele nebo přítelkyni, někoho, o kom ví, že hospodařit umí a do finančních problémů se nikdy nedostává, nechat si od něj poradit, a nejlépe ho požádat o několikaměsíční monitoring. Pochopitelně je třeba začít porovnáním příjmů a výdajů, a v případě, že příjmy nepokrývají výdaje, je třeba uvažovat o tom, jak výdaje snížit, případně jak zvýšit příjmy, což je ovšem v současné krizi pro mnoho lidí nesrovnatelně těžší. Snížit výdaje nemusí být jednoduché, ale je to nezbytné, nechce-li člověk upadnout do rukou exekutorů nebo skončit na ulici. Někdy to může znamenat drastické změny (výměnu bytu za menší, změnu jídelních návyků, zřeknutí se oblíbeného, leč nákladného koníčku atd.)
Nyní se obraťme k druhému důvodu, který jsem nazval náročivostí. Ta může pochopitelně souviset s neschopností hospodařit, nicméně pokud je příčinou problému náročivost, pak rada dobrého přítele ani jeho monitoring nepostačí.
Náročivostí myslím přístup k životu, kdy je člověk přesvědčen, že na nějaké věci prostě má nárok. Má nárok na slušné auto, má nárok na dovolenou v cizině, má nárok na dobré jídlo, má nárok… dosaďte si, co chcete. Celá současná životní ideologie a dnešní nejrozšířenější podoba modloslužby, jíž je konzumní způsob života, tuto náročivost probouzí a neustále posiluje a prohlubuje. Velká část reklamy je založena na přesvědčování lidí, že to či ono si přece „zaslouží“, a že bez toho či onoho prostě nemohou být. Jako každá modla, i náročivost nakonec požírá své ctitele. Já jsem šťastný člověk, protože vím, že žádný nárok nemám, že i můj život je dar, který jsem sám sobě nedal, a tudíž vše, co dostávám – a není toho málo – přijímám jako dar. Nebývám tudíž naštvaný, že mám něčeho míň než soused. Poznal jsem pravdivost biblických slov „zbožnost, která se spokojí s tím, co má, je už sama o sobě velkým bohatstvím“.
Náročivý člověk je ovšem velmi nešťastný, nemůže-li mít to, co mají podle jeho mínění „všichni ostatní“. (Na to, že čtyři pětiny obyvatel této planety nic takového nemají, ani nepomyslí.) Tato náročivost nemá žádnou spojitost s reálnou výší příjmů – asi 25 % Američanů, kteří mají příjem přes 120 000 dolarů ročně, se považuje za „chudé“. U mnohých náročivých lidí tento pocit oprávněného nároku převáží nad lidskou soudností, a tito lidé se pak zadlužují, aby mohli žít život podle svých představ, rozuměj nároků. Smutné je, že tyto nároky mají sklon se samovolně neustále zvyšovat. Takový člověk je málokdy spokojený, protože i když dosáhne svého, své nároky jaksi automaticky zvýší.
I pro tyto lidi není jiná naděje než konverze nebo pokání. Někdy lidi z náročivosti vysvobodí nějaká osobní tragédie či její možnost – třeba smrt blízkého člověka, vážná choroba apod. Takové šoky nejednoho člověka přiměly k tomu, aby si uvědomil, na čem v životě vlastně záleží. Vědomí, že už tady taky nemusel být, ho přivede k vděčnosti za život, který přestal brát jako samozřejmost.
Konečně je tu třetí důvod, vnější nezaviněné okolnosti. Ano, zlé věci se stávají i dobrým lidem. Může jít o požár, vzniklý něčí nepozorností, může jít o vážnou chorobu, znemožňující pokračovat v relativně výnosném zaměstnání – čtenář si sám dokáže představit celou řadu takových důvodů. Přesto v této věci radím k opatrnosti v úsudku. Tipnu si, že zhruba v polovině případů okolnosti nejsou tak nezaviněné, jak se jimi postižený člověk domnívá. Bylo opravdu správné postavit domek v záplavové oblasti? Bylo opravdu realistické předpokládat, že v žádném případě nepřijdu o dobře placenou práci, a brát si tak vysokou hypotéku? Zde má výhodu každý, kdo má dobré a moudré přátele, kteří takovému člověku dokáží říct pravdu a jsou ochotni s ním probrat (případně promodlit) jeho život a upozornit ho na momenty, kdy se patrně nerozhodl správně. Předpokladem ovšem je, že daný člověk vůbec chce slyšet pravdu. Náročiví lidé ji zpravidla slyšet nechtějí. Čtenář asi zná nejednoho člověka, který hledá chybu všude jinde než u sebe samotného.
Pokud ale člověk opravdu trpí v důsledku událostí, které nemohl ovlivnit, pak mu přeji, aby měl dobré příbuzné, kteří ho nenechají padnout, případně křesťanské společenství, v němž panuje skutečná láska a jehož členové budou ochotni tak či onak pomoci. (Možná si všímáte, že současná převažující ideologie ani pevným rodinným svazkům, ani křesťanským společenstvím příliš nepřeje, ale to je zase jiná kapitola.)
Dan Drápal, 2. listopadu 2012
Ve zboru není láska
Vy jste tu větu nikdy neslyšeli? Tak to asi nejste ve sboru dlouho. Já jsem tu větu slyšel mnohokrát – o vlastním sboru i o celé řadě jiných sborů.
Mám za to, že tato věta je noční můrou nejednoho pastora. Pastor (případně starší, byť ten možná v o něco menší míře) se cítí za sbor odpovědný, a ať už to ten, kdo tuto větu vyslovuje, myslí jakkoli, pastor se velice často, řekl bych zpravidla, cítí obviněn. „Ve sboru není láska, a za to můžeš, pastore, ty. Kdybys byl lepší pastor, láska by ve sboru byla.“
Ne vždy je tato věta takto míněna. Ten, kdo ji vyslovuje, si mnohdy ani neuvědomí, že by si to pastor mohl brát osobně. Na druhé straně v nejednom případě skutečně jde o přímé obvinění pastora.
Nejprve bych chtěl všechny pastory utěšit. Sám jsem slyšel tuto větu mnohokrát od nejrůznějších lidí. A slyšel jsem ji nejen v letech, kdy se sboru příliš nedařilo. Kupodivu jsem ji s nemenší četností slýchal i v letech, kdy sbor prudce rostl a kdy se mu navenek velmi dařilo. Jinými slovy, tato věta, vyjadřující určitý subjektivní pocit člověka, který ji vyslovuje, nemá žádnou přímou úměru k čemukoli, co je na sboru jakkoli měřitelné.
Pro pastora, případně pro další vedoucí sboru, je to ovšem těžké, a to z celé řady důvodů. Dovolil by si kdokoli z vedoucích tvrdit opak? „Ne milý bratře/milá sestro, ve sboru JE láska.“ Všichni cítíme, že vyslovit něco takového nelze. To je jako říci: „Byl jsem pyšný, ale teď už jsem pokorný.“ Říci, že ve sboru je láska, by mohl snad jen náhodný návštěvník; ovšem ten je předem diskvalifikován k takovému výroku, „protože vy, milý bratře, ani netušíte, co bublá pod povrchem“.
Jinými slovy, proti této větě není obrana. Jediné, co může pastor udělat, je sklopit hlavu a přiznat všem, jak ten sbor špatně vede.
To je ovšem také důvod, proč tato věta nemá smysl. Ta věta je totiž beznadějně subjektivní – už proto, že lásku nelze objektivně změřit. Vždy vyjadřuje pocit člověka, který ji vyslovuje.
Proč ale mají lidé tento pocit poměrně často? Důvody mohou být nejrůznější. Vím o členovi sboru, který je na tom finančně špatně, a nikdo ve sboru si toho nevšiml. Vím o sestře, která trpí depresemi, a starší nebyli schopni jí pastoračně pomoci. Pastor mi tuto neděli nepodal ruku. Sestra ta a ta mi podala ruku při Večeři Páně a nepodívala se mi do očí. Učitelka v nedělní besídce byla příliš přísná na mé dítě. Nikdo se mě nezeptal, jak se mám. Sbor se vůbec nestará o bezdomovce. (Možná budete schopni přidat celou řadu podobných vět.)
Nechci nijak zpochybňovat, že toto vše se stalo. Problém je v tom, že jakmile vyslovíte větu „ve sboru není láska“, nejste součástí řešení, ale jste na nejlepší cestě stát se součástí problému.
Než budu pokračovat, chci upozornit na jednu skutečnost, které jsem během desetiletí pastorské služby vypozoroval.
První je ta, že jsou mnozí lidé, kteří si nárokují pozornost, pastýřskou i jinou péči, ba i finanční pomoc, a ač se jim těchto věcí poměrně hojně dostává, nikdy nejsou vděční. Pokud jde o finanční pomoc, mohu dosvědčit, že lidé, kteří dostali od sboru nejvíce pomoci, sbor nakonec nejvíce pomluvili. (Netvrdím, že je zde nepřímá úměra, a rovněž musím uvést, že existuje řada výjimek. Přesto bylo takových případů opravdu mnoho.) Znám pastora, který jedné rodině pomáhal nezištně celý den se stěhováním, a po několika měsících zjistil, že tato rodina o něm tvrdí, že si jich „nikdy ani nevšiml“. Shrnuji: Není žádná úměra mezi projevenou láskou a pocity vděku, které by bylo možno u příjemce očekávat.
Rozumějte mi dobře: Nesnažím se říci, že bychom měli pocity vděku očekávat nebo dokonce vyžadovat. Pomáháme-li, pomáhejme opravdu z nezištné lásky, nikoli proto, aby nám lidé byli vděčni. Snažím se ale říci, že lidé mohou mít pocit, že „ve sboru není láska“, i když byli příjemci nejednoho – a někdy i významného – projevu lásky.
Nedávno jsem psal o tom, že v současné době je největším nepřítelem způsob konzumní způsob života. Aniž jsme si toho všímali, postupně pronikl do církve, takže přístup mnohých lidí ke sboru je podobný jejich přístupu k „providerovi“ duchovních služeb. Očekáváme, že sbor zajistí dobré chvály, že zajistí dobrou službu dětem, že zajistí dobré kázání… atd. Na tuto kritiku konzumního způsobu života se ozvalo několik lidí, kteří říkali zhruba toto: „Ale to je přece dobře, že chci kvalitní křesťanské vyučování pro své děti!“ „Nezlob se, ale nemohu donekonečna poslouchat kázání, která nemají hlavu a patu a přitom jsou hrozně dlouhá, když mám vedle jiný sbor s výborným kazatelem.“ Mým cílem pochopitelně nebylo vyzvat rodiče, aby posílali děti do nekvalitní nedělky, nebo hudební skupinku, aby se tolik nesnažila vést kvalitní chvály. Jde ale o to, že přistupuji-li ke sboru jako k místu, kde bude postaráno o mě a o mou rodinu, mohu prožít léta křesťanského života, kdy vlastně nebude potřeba, abych se sám jakkoli měnil. Přitom budu moci celá ta léta žít v iluzi, že se měním (jak bych se mohl neměnit, když slyším tak kvalitní kázání, že?).
Znám jediný lék na nemoc konzumního přístupu ke křesťanství, a tento lék je rovněž lékem proti tvrzení, že „ve sboru není láska“. Tím lékem je dobrá domácí skupinka.
Co myslím slovem „dobrá“? Myslím tím to, že se v této skupince jde na hlubinu, takže se jeden druhému otevřeme, jsme ochotni být zranitelnými (pozor, nejedná se o pouhou teorii! Vydáte-li se touto cestou, garantuji vám, že zranění se vskutku dostaví!) a hovoříme o svých skutečných problémech, nikoli o povrchních problémcích, které se odvážíme zmínit, protože jsme si předem spočítali, že to, co nám k nim druzí řeknou, příliš bolet nebude.
Jistě, i skupinku lze brát konzumně. Pak hraje vedoucí významnou roli. Jeho úkolem je každý týden skupinku nasytit „kvalitním vyučováním“ z Božího slova, případně nějak pobavit a rozptýlit. Takovou skupinku ovšem na mysli nemám.
Pokud máme kvalitní skupinku, víme, že to, zda se dostaneme na hlubinu, není věcí vedoucího, ale odpovědností každého z nás, kdo už s Ježíšem nějaký ten měsíc žije. Vedoucí je v roli moderátora a koordinátora, nikoli v roli toho, kdo e zodpovědný za „duchovní sycení“. Víme, že pokud „na skupince není láska“, pak tam jednoduše není proto, že jsme ji tam MY SAMI nepřinesli. Pokud jsme byli schopni posoudit, že na skupince není láska, měli jsme rovněž možnost ji tam sami vnést, takže jsme bez výmluvy. A pokud máme pocit, že láska není ani ve sboru, co nám brání, abychom ji tam vnesli? Abychom oslovili člověka, který nám připadá smutný, abychom se zeptali toho, kdo měl nějaký zdravotní problém, jak se mu daří, abychom nabídli modlitbu člověku, o němž víme nebo tušíme, že mu není zrovna do zpěvu. A abychom se zeptali pastora, zda nepotřebuje s něčím pomoci.
Na skupince lze – s opatrností a bázní – větu „ve sboru není láska“ vyslovit. Ale vzápětí musí následovat „válečná porada“, kdy probereme nejrůznější možnosti, jak do sboru lásku vnést. A na příští sborové shromáždění nepůjdeme s postojem kritiků, ale s postojem dávajících, kteří přicházejí s úmyslem nějak druhým lásku projevit. Skupinka je totiž dobrým místem, kde můžeme prakticky rozvést, jak aplikovat Ježíšovo slovo „Blahoslavenější je dávat, nežli brát“ (Skutky 20,35).
Dan Drápal, 14. prosince 2012
KDE MOHU RYCHLE NAJÍT POVZBUZENÍ, KDYŽ…
· mám starosti … Jan 14
· mně hrozí nebezpečí … Žalm 91
· se mi zdá, že Bůh je daleko… Žalm 139
· pozbývám sil a nemám odvahu … Izajáš 40
· ztrácím víru … Židům 11
· mě přemáhá žal či prožívám zármutek … Matouš 6:19-34
· se cítím osamělý … Žalm 23
· mě tíží vina … Žalm 51
· mám života dost … Jan 15
· prožívám zklamání … Žalm 27
· nemohu kvůli starostem spát … Žalm 4:3-9
· mi chybí radost … Žalm 104, 23-24, 33-34
· mnou lomcuje vztek … Matouš 5:9-22
se blíží stáří … Žalm 71
POŽEHNÁNÍ V PÍSMU
»Ať Hospodin ti žehná a chrání tě,
ať Hospodin rozjasní nad tebou svou tvář a je ti milostiv,
ať Hospodin obrátí k tobě svou tvář a obdaří tě pokojem.«
(Numeri 6: 24-26)
Kéž je nám Bůh milostiv a dá nám požehnání, kéž nad námi rozjasní svou tvář!
Ať je známa na zemi tvá cesta, mezi všemi pronárody tvoje spása!
Země vydala své plody, Bůh nám žehná, Bůh náš.
Bůh nám dává svoje požehnání. Nechť se ho bojí všechny dálavy země!
(Žalm 67: 2, 3, 7, 8)
Hospodin je tvůj ochránce, Hospodin je ti stínem po pravici.
Ve dne tě nezasáhne slunce ani za noci měsíc.
Hospodin tě chrání ode všeho zlého, on chrání tvůj život.
Hospodin bude chránit tvé vycházení a vcházení nyní i navěky.
(Žalm 121:5-8)
Avšak Hospodinovo milosrdenství je od věků na věky s těmi, kteří se ho bojí,
jeho spravedlnost i se syny synů,
s těmi, kteří dodržují jeho smlouvu,
kteří pamatují na jeho ustanovení a plní je.
(Žalm 103:17-18)
„Neboj se, já jsem tě vykoupil, povolal jsem tě tvým jménem, jsi můj.
Půjdeš-li přes vody, já budu s tebou, půjdeš-li přes řeky, nestrhne tě proud,
půjdeš-li ohněm, nespálíš se, plamen tě nepopálí.
Neboť já Hospodin jsem tvůj Bůh, Svatý Izraele, tvůj spasitel.“
(Izajáš 43: 1b-3a)
Bůh naděje nechť vás naplní veškerou radostí a pokojem ve víře,
aby se rozhojnila vaše naděje mocí Ducha svatého.
(Římanům 15:13)
A pokoj Boží, převyšující každé pomyšlení, bude střežit vaše srdce i mysl v Kristu Ježíši.
(Filipským 4:7)
A ve vašem srdci ať vládne mír Kristův, k němuž jste byli povoláni v jedno společné tělo.
(Koloským 3:15)
Sám Bůh pokoje nechť vás cele posvětí a zachová vašeho ducha,
duši i tělo bez úrazu a poskvrny do příchodu našeho Pána Ježíše Krista.
Věrný je ten, který vás povolal; on to také učiní.
(1. Tesalonickým 5:23-24)
A Bůh veškeré milosti, který vás povolal ke své věčné slávě v Kristu,
po krátkém utrpení vás obnoví, utvrdí, posílí a postaví na pevný základ.
Jemu náleží panství na věky věků! Amen.
(1. Petrův 5:10-11)
A Bůh pokoje, který pro krev stvrzující věčnou smlouvu vyvedl z mrtvých velikého pastýře ovcí, našeho Pána Ježíše,
nechť vás posílí ve všem dobrém, abyste plnili jeho vůli; on v nás působí to, co se mu líbí, skrze Ježíše Krista. Jemu buď sláva na věky věků! Amen.
(Židům 13:20-21)
Milosrdenství, pokoj a láska ať se vám rozhojní!
(Judův 1:2)
Pochod homosexuálů a barvy
Pod tímto sloganem se koná letošní Prague Pride. Můj přítel Václav Lamr, evangelista, křesťanský výtvarník a autor mnoha textů, básní a aforismů se zamyslil nad biblickým významem jednotlivých barev duhy v následující úvaze:
Barvy duhy jsou výsledkem slunečního světla, které se lomí v různých materiálech. Tyto různé dimenze lomu světla jsou zachyceny sítnici oka, které je vyhodnotí jako barvy. Plné spektrum duhy lze spatřit v rozptýlené vodě v atmosféře. Zdrojem duchovního světla je boží spravedlnost, protože Bůh je Slunce spravedlnosti (Mal 4.2) Duha ukazuje na boží milost a na smlouvu s člověkem. Je znamením toho, že máme příležitost ve světle této smlouvy změnit svůj život podle Božího řádu. Jestliže smícháme barvy, které jsme stvořili my lidé, výsledek je barva prasečího lejna. To ukazuje na náš hřích. Vše, co konáme ze své moci a síly má stejný výsledek: ohavnost, hnus, odpornost, nebo perverzi...
Jestliže barvy duhy naneseme štětcem na bílý kotouč a prudce roztočíme, barvy splynou do jedné barvy, bílé. Bůh nám dává k disposici bílou barvu své svatosti a čistoty. To je jeho cíl s člověkem. Tak jako součet barev na kotouči je bílá, tak součet všeho, čím jsme v Ježíši Kristu je zářivá svatost, do které se barvy znovu vrací, jako ze svého zdroje.
Náš český prapor má také tuto bílou barvu, ale pozor, bílá je také znamením smrti a Božího soudu (Zjev. 1. kap.). Kosti mají bílou barvu. Bílá nám vzkazuje: Zemřeš, a pokud roucho tvého života nebude bílé, půjdeš do věčného zahynutí. Jen lidé v bílém rouchu v okamžiku své smrti vejdou do boží slávy. Ptáš se. Jak očistit své životní roucho? Odpověď je barva červená. Tato barva je také znamením hříchu a nepravosti. (Izaj.1. kap) V dějinách světa se vylévala krev lidí. Červená je barvou krve Božího Syna, Ježíše, který se obětoval na kříži za nás. Jeho krev v Božích očích je znamení naší smrti, za všechny hříchy, které jsme vykonali. Kristova krev nás tedy očišťuje od všech hříchů, nemocí a prokletí. (1 Jan 1. kap.) Nech se Ježíšem očistt.
Potom máme barvu modrou. Ta je znamením toho, že i toto poselství pochází z Nebe, kde je připraven náš věčný domov s Bohem Otcem. Modrá znamená, že Boží slovo není z člověka, ale od nebeského Pána Ježíše Krista. Modrá je barvou naděje a společně se zelenou a je pro nás výzvou, abychom vykročili po cestě jménem Ježíš do Božího království.
Mezi červenou a zelenou barvou ve spektru jsou tři barvy: Oranžová, žlutá a zelená. Oranžová barva je znamení ohně božího soudu. Národy, města a lidé, kteří odmítají Pána Ježíše Krista skončí v pekelném plameni. Pokud se Evropané neprobudí a nevrátí ke Kristu, brzo můžeme vidět i hořící města v Evropě... Může to být Vídeň, Praha, nebo Londýn. Pokud obyvatelé měst nebudou činit pokání z hříchů, jejich města budou zničena vodou, ohněm a zemětřesením. O tom hovoří proroctví Bible, zvláště ve Zjevení svatého Jana. Oranžová je také znamením ohně z Boha. Je to oheň Ducha svatého, který byl vidět při seslání Ducha na učedníky o Letnicích. Na tobě záleží, zda tvé město bude hořet ohněm božího Ducha a lásky, nebo ohněm božího soudu. Již loňská a letošní akce Prague Pride přiblížily značně Prahu pekelnému ohni, kterým byla zničena Sodoma a Gomora. Ve jménu Prahy (Praga) je i Gomora (PraGomora). Jméno Prahy také vyjadřuje, že jsme v tomto životě na prahu věčnosti. Na tobě a na nás záleží, který ten životní práh překročíme. Praha je prahem směrem do nebe, nebo do pekla. Rozhodni se.
Žlutá barva je barvou slávy, a nahrazuje v heraldice na erbech zlatou barvu. Národy jsou stvořeny pro boží slávu a spravedlnost, nikoliv pro hřích, perverzi a prokletí. Bible říká: ,,Spravedlnost vyvyšuje národy, kdežto hřích je národům pro potupu." Přísloví 14.34
Zelená barva je barvou života a je výsledkem Boží slávy, která sestoupila z nebe. Když si namícháš žlutou a modrou, máš zelenou. Bůh nám v Kristu nabízí nový život. Moc Ducha svatého je moc vzkříšení, svatosti, pokoje a slávy. Podíl na této moci nemáš, pokud jsi v hříchu. Modrá barva je totiž barvou Božího zákona a Božích příkazů. Také je napsáno, že máme žít podle Božího řádu i v sexuálním životě. Boží modré slovo říká, že obcování muže s mužem, jako s ženou a žen navzájem je Bohu ohavností. To je modrá barva božího příkazu. Jen v poslušnosti, která je darem v Kristu, vejdeme do Boží žluté slávy a na této zemi budeme žít nový život, který se líbí Bohu. Zelená je další barvou naděje života, příslib nových generací, našich potomků. Sterilní zneužívání sexu bez zodpovědnosti jako zábavu nazývá Bible ohavností, neboli perverzí.
Je ještě jedna barva na konci spektra duhy, složená z barvy nebe a z rudé barvy krve Kristovy. Je to barva, kterou známe od dimenze purpuru až po fialovou. Ukazuje, že Kristus je Pán z modrého nebe a na kříži vylil za nás svou krev. Přijmi Jej jako svého Pána a Spasitele, Mesiáše. Purpur a fialová jsou barvy krále. (Jan 19.1) Ukazují, že se blíží Boží království na tuto zemi. Přijde Král králů, Ježíš a národy se mu budou klanět. Ti, kteří Jej milovali v tomto životě, s ním budou kralovat a ti, kteří Jej odmítli budou čekat v pekle, jako v zajišťovací vazbě na poslední soud a nakonec budou vrženi do jezera ohně. Tam bude ta věčná oranžová barva věčného ohně, kde se člověk jednou pro vždy a skončenou platností zbavil Boha.
Bůh miluje všechny lidi, heterosexuály i homosexuály. Nenávidí hřích a démonické mocnosti zvráceného a nezávazného sexu. Jsou hříchy nepříjemné, jako je nenávist a strach. Jsou ale hříchy příjemné, jako jsou hříchy sexuální. Proto se lidem z tohoto hříchu moc nechce. Je potřebí zvláštního zjevení a pomazání Duchem Božím, aby se zjevila hrůza této nepravosti. Odpornost je naznačena barvou a puchem prasečího lejna. Zkus smíchat všechny akvarelové tóny dohromady, smíchej na paletě všechny barva z temperové sady, a uvidíš tu ošklivost. Pohlédni na Slunce a děkuj Bohu Stvořiteli za všechny ty barvy života.
Václav Lamr, srpen 2012